Určitě si pamatujete na to, jak jsem v jednom ze svých článku psal, že jsem se zaregistroval k evropským volbám zde v Belgii. Jako občan EU mám právo volit v kterékoliv zemi Unie, pokud tam nějak definovaný pobyt. Rozhodl jsem se tedy, že svoje právo využiju a zkusím, jak Belgie umí tento zákon provádět v praxi. V tu chvíli jsem netušil, jak moc si zkusím a zažiju další byrokratickou zkušenost.
Volební kampaň
Ale pěkně popořádku. Ještě než jsem mohl vyrazit k volebním urnám, musela proběhnout tzv. volební kampaň. Ta je na rozdíl od ČR trochu jiná. Abych byl upřímný, tak nevím, jak ji hodnotit. Belgičtí politologové ji hodnotili jako nejdrsnější, ale já ji skoro nezaregistroval. Podobně jako v ČR, tak i v Belgii používají tyto volby k domácím tématům. Možná 
je omlouvá, že společně s volbami do EP volili Belgičané také regionální parlamenty, což jsou možná důležitější volby než federální. Tím, že nemám televizi a tisk čtu velice málo, tak na mě kampaň moc nedolehla. Zapomeňte na nějaké předvolební mítinky. Vajíčková aféra však překvapivě doputovala i sem a to když v pátek před volbami v jedné vesnici ležící oficiálně na vlámském území zasáhlo vejce místního kandidáta Damiena Thiéryho. Vejce hodili zástupci krajně pravicové strany Vlámský zájem hlásající samostatnost Vlámska. Bylo to z důvodu, že zde Thiéry chtěl vylepit volební plakáty ve francouzštině. Plakáty povolil soud, ale to se nelíbilo radikálům, kteří si přinesli transparenty hlásající hesla jako: Tady se mluví holandsky apod.
Žádného z politiků jsem však živě mezi lidmi neviděl a to mi přijde moc škoda. Byly však světlé výjimky a to, když v neděli v parku ke mě přišla jedna paní z sociálně-liberální strany s letáčkem. Tato strana je však ve Vlámsku marginální a má kolem 1% voličů a to možná také svědčí o tom, že politici mezi lidi opravdu moc nechodí. Asi jedinou a nejvýraznější složkou kampaně, které nikdo neušel byly letáky stran do poštovních schránek a hlavně volební plakáty v ulicích. Skoro na každém náměstí jste mohli vidět plakátovací plochy, které se neustále měnily, protože v noci najížděli “stranická auta” a přelepovali jiné kandidáty těmi svými.
Boj za volební právo
Když mi v dubnu přišel dopis oznamující potvrzení registrace a slavnostně sdělující, že mohu volit do EP a podepsán dokonce primátorem Antverp, byl jsem si už jistý, že volit mohu. To však by nebyla Belgie, aby se něco v té byrokratické mašinérii nepokazilo. Dva týdny před volbami jsem měl dostat do schránky tzv. “oproepingskaart”, což je karta sdělující adresu volební místnosti. Hlasovací lístky se zde nedostávají, protože v Antverpách se hlasuje elektronicky. Já však svoji kartu nedostal. Bylo mi to divné, a tak jsem se ve středu 3. června vypravil na můj oblíbený magistrát. Nejprve mě paní odkázala na vedlejší přepážku, kde jsem ani nemusel čekat, což mě příjemně překvapilo. Co mě překvapilo méně bylo sdělení té paní, že volit nemohu kvůli národnosti. Řekl jsem ji, že to je nedorozumění a ukázal jsem ji dopis potvrzující mé volební právo. Byla překvapená, a tak mě odkázala, abych si vzal pořadové číslo a čekal. To jsem také udělal a počkal si 20 minut. Paní u další přepážky jsem vysvětlil svůj problém a poté se paní ztratila do zadních kanceláří a já čekal. Asi po 10 minutách mi smutně oznámila, že mě zapomněli připojit do voličského seznamu. Tomu jsem opravdu nemohl uvěřit. V Belgie prostě nic nefunguje a bohužel musím to říct, ale je tady doslova bordel!
Paní se smutně a bezradně zeptala, zda opravdu chci volit a já ji odpověděl, že ano. Udělal jsem pro to už dost a nehodlal jsem se vzdát. Asi ji to hodně překvapilo, protože vypadala bezradně a zase odešla. Asi po 15 minutách přišla s nějakým pánem a řekla mi, že momentálně není řešení. To mi připadalo už hodně vtipné. Byla ale milá a ochotná a řekla, ať ji dám telefonní číslo a zítra se mě ozvou. Učinil jsem tak a opustil úřad. Okamžitě jsem se vystrašil, protože telefonovat holandsky neumím. Každý ví, že telefonovat v cizím jazyku je mnohem těžší než osobně tváří v tvář. Komunikovat na úřadě v holandštině jsem si už zvykl, možná mě tam už znají.
Ve čtvrtek 4. června zazvonil telefon a velice milý pán se zeptal, zda mám čas v pátek na úřad přijít. Řekl jsem, že ano a domluvili jsme si schůzku. Tak nakonec jsem to zvládl a rozuměl a neztrapnil jsem se. V pátek jsem došel na úřad, ani jsem nemusel čekat a pán mi přinesl moji kartu s volební místností. Poděkoval jsem a odešel. Tak jsem opět zvítězil nad belgickou byrokracií.
Volební den
V Belgii se tradičně volí v neděli a to od 8 do 15 hodin. Docela nepraktické, protože k volbám musí přijít všichni. U nás jsou voliči “rozmazlováni” dvěma dny a ještě nikdo nepřijde. V Belgii je účast povinná. Pokud je někdo v zahraničí nebo prostě nemůže, má možnost, aby odvolil za něj někdo s plnou mocí. To je docela zajímavé, protože i ten nejdůvěřivější přítel může hlasovat jinak než chcete a hlasování tak není tajné. V neděli 7. června tak bylo vyzváno celkem 7,7 miliónů Belgičanů k volbám. Nakonec účast dosáhla 89%, což je o něco méně než při minulých volbách. Ten, kdo nepřijde, riskuje pokutu, ale to se v praxi moc neděje. Před volbami dokonce vyšla anketa, že až 70% Belgičanů chodí k volbám rádi a že by chodili i kdyby byla účast nepovinná. Prostě k politické kultuře Belgie patří, že se lidé voleb účastní.
Vzbudil jsem se asi v 11 hodin a najednou jsem si uvědomil, že musím jít volit. Po obědě v půl jedné jsem se vydal do své volební místnosti. Nacházela se ve škole asi 8 minut chůze od svého bydliště. Venku nevisí ani belgická ani evropská vlajka. Vstoupím dovnitř a zatočím doleva, kde je moje volební místnost 3. U stolu sedí sympatická volební komise. Nebyly ani žádné problémy. Všechny doklady si ponechává a já dostávám bílou magnetickou kartu a mířím za plentu. Tam už na mě čekal počítač a elektronická tužka. Označil jsem tak stranu, kterou volím a mohl jsem vybrat tolik preferenčních hlasů, kolik jsem chtěl. Když jsem byl hotov, tak karta opět vyjela ze systému, vyšel jsem ven a vsunul kartu do speciální urny. Poté si došel pro mé doklady, dostal jsem razítko na moji kartu jako potvrzení účasti pro případnou kontrolu a šel jsem opět domů. Ani nebyly fronty. Na internetu jsem pak viděl fotky, kde lidé museli vystát nějakou tu frontu.
Volby v Belgii skončily a také můj boj za volební právo. Do Evropského parlamentu se pak můj kandidát dostal, ale volby tato strana nevyhrála. Proto jsem ale nehlasoval. Hlasoval jsem proto, abych mohl říct, že mám v EP svého zástupce.
Zdroj 1. obrázku: http://www.hbvl.be/imgpath/assets_img_gvl/2009/06/06/470616/kopie-vlaams-belang-militanten-bekogelen-damien-thiery-met-eieren-in-halle_5_460×0.jpg
Zdroj 6. obrázku: http://www.hln.be/static/FOTO/pe/4/10/7/large_401227.jpg
Zdroj 8. obrázku: http://cmp.roularta.be/cmdata/Images/site72/kanalen/technologie/technologie4/elektronischstemmen.jpg
