Na konci července tohoto roku jsem se zúčastnil dvanáctidenní cesty do Turecka. Můj plán byl rozdělen na dvě poloviny. První část jsem strávil na mezinárodním setkání mládeže v malé vesničce východně od Istanbulu a druhou část jsem se rozhodl procestovat a přitom navštívit také moje přátele, které jsem poznal během mého pobytu v Antverpách.
Dne 30. července jsem se ráno vydal autobusem do Prahy a poté metrem na letiště. Do odbavovací haly jsem se dostavil poměrně brzy, a tak jsem měl ještě čas na šálek kávy u Starbucksu. Letadlo Českých aerolinií směr Istanbul Atatürk letiště mělo odstartovat v 12:05, ale velký provoz nad střední Evropou náš start posunul zhruba o půl hodinu. To ale nevadilo, protože letové řády s mírným zpožděním počítají, a tak přílet do Istanbulu proběh na čas. Na pasové kontrole jsem pozdravil “merhaba”, ukázal svůj pas a pasový úředník mi pas orazítkoval a já vstoupil do Turecka.
Co jsem věděl o této zemi předtím? Ani moc ne. Samozřejmě spoustu geografických údajů, které o zemi nic moc neřeknou, ale jací jsou zdejší lidé jsem moc nevěděl. V Antverpách jsem poznal Birnur a Atillu, byli to moc přátelští a milí lidé, a tak jsem doufal, že ostatní budou podobní. Ihned po opuštění zavazadlového prostoru jsem kontaktoval jednu AFS dobrovolnici, která mě zavedla k ostatním účastníkům summer summitu. Všichni jsme čekali na bus, který by nás dovezl do hotelu. Dočkali jsme se ho asi kolem páté, nastoupili a těšili, že už brzy budeme na místě. To jsme se ale přepočítali. Zrovna začala odpolední dopravní špička v 15-ti miliónovém Istanbulu a trvalo celé tři hodiny než jsme ho projeli ze západu až na východ. Cestou jsme zdolali most a já byl poprvé v Asii.
Náš hotel se jmenoval Legend Polonezkoy a byl to takový příjemný hotel. Nebyl přepychový, ale to taky vůbec nebylo potřeba, byl nadstandardní k tomu, abychom tam se mohli pět dní vzdělávat.
Summer summit dobrovolníků AFS se konal už podruhé, po Francii převezlo žezlo Turecko. Během pěti dnů jsme měli možnost se zúčastnit několika workshopů na různá témata, večer se vždy konal v duchu zábavy. Jeden den jsme dokonce dělali projekt pro místní komunitu. Celkem 250 účastníků z celé Evropy, ale i např. Jižní Afriky se rozdělilo do sedmi skupin. Každá skupina se věnovala něčemu jinému. Jedna malovala obrazy, druhá fotila, třetí byla v místní sklárně a já např. maloval tradiční tureckou technikou na kachličky. Výtvory jsme pak předali místní komunitě. K tomu každý účastník si měl přivézt nějakou hračku a tu jsme věnovali místnímu sirotčinci. Myslím si, že akce se podařila a měla úspěch. Až do úterý 4. srpna jsme zůstali v místním hotelu. Poslední večer se rozloučili a v úterý někdo již odcestoval domů a někdo (jako třeba já) měl před sebou cestování. Jaké to bylo a co jsem navštívil pojednávají další články.
