V úterý 4. srpna summer summit skončil a my vyrazili na okružní prohlídku Istanbulu, večer se setkal s Atillou a pak už hup do autobusu směr Canakkale. Jak to vše dopadlo, se dočtete níže.
Z Legend Hotelu nás v úterý odvezli do města a poté se nalodili na loď, která nás vezla po Bosporu směrem na jih až do centra Istanbulu na Eninönu. Byla to nádherná plavba – vidět nádherné paláce, plout pod velkými mosty spojující Evropu s Asií a k tomu sluníčko. Prostě nádhera. Asi po hodině plavby jsme dorazili do cíle a začala odpolední prohlídka města. Ono bylo přes 31C a to člověk moc chodit nemůže. Přesto jsme zamířili směr na západ podél nové tramvajové trati a rozhodli se navštívit podzemní palác, kterému se říkalo Cisterna. Bylo to velice působivé. Komplex byl velice starý a spadal jistě do římských dob. Jak název napovídá, skladovala se v tomto paláci voda.
Po prohlídce paláce jsme zašli na oběd do jedné místní restaurace. V tom vedru jsem neměl moc hlad, a tak jsem si dal polévku a pak už jen pečivo a ayran, což je místní jogurtový nápoj, který se nejčastěji pije s kebapem. Po obědě jsme zavítali do známé Modré mešity, která je sice nejznámější, ale ne největší. Má však 6 minaretů, což bylo v té době stejně jako podobná mešita v Mecce. Tam, kdy se to dozvěděli, tak se rozzlobili, jak je možné, že si někdo dovolil mít stejný počet minaretů, a tak přistavěli sedmý. Do mešity jsem se dostal i v kraťasech, ženy to měly těžší. Kdo však chtěl dovnitř, měl možnost zapůjčení kusů látky, která překryla partie, které byly nežádoucí. V pět hodin jsme si již vyzvedli naše zavazadla a já odjel tramvají směr Taksim, kde jsem se měl setkat s kamarádem Attilou. Nejprve jsem si měl koupit žeton za 1,5 YTL (což bylo asi 75 eurocentů), ten jsem pak vložil do zařízení u turniketu a ten mi umožnil vstoupit na nástupiště. Tramvaje jsou tady dost plné a to jsou pěkně dlouhé a jezdí po 5min, takže když má člověk nějaké ty kufry, tak se tam ani nemusí dostat. Dojel jsem až na konečnou Kabatas a přestoupil na podzemní lanovku, která mě dovezla na Taksim. Tam mě už čekal Atilla. Zašli jsme do jedné restaurace poblíž náměstí, popovídali a kolem půl desáté zašli ještě na jedno pivo. Původně jsem se měl ještě týž večer setkat s mými přáteli ze summer summitu, ale časově se to nedalo stihnout. O to větší překvapení mě čekalo, když jsme s Attilou zamířili do jedné hospůdky a já je tam objevil. Asi nemusím říkat, kolik restaurací je v Istanbulu.
Ještě jedna věc mě zaujala. Na konci července schválili v Turecku antikuřácký zákon. Ano, to je ten, který čeští zákonodárci ne a ne schválit. V Turecku kouří mnohem více lidí než u nás a zákonodárci se přesto nebojí skládat účty voličům. Mnoho Turků neví, jak to bude vypadat. Teď v létě to neřeší, protože jdou ven na zahrádku nebo spousta restaurací má několik pater a to poslední je vždy volně pod oblohou, kde se kouřit smí. Tak uvidíme, co udělá zima s tureckými kuřáky.
V 23:30 mě Atilla zavedl na Taksim, kde mě posadil do autobusu společnosti Kamil Koc, který mě měl odvézt na autobusové nádraží. Bylo štěstí, že mě Atilla koupil jízdenky v předstihu, protože vše bylo plné. Bylo zrovna před začátkem ramadánu a to chce v Turecku cestovat každý. Autobus do Canakkale odjížděl v 01:00. Čekalo mě překvapení, když mě řidič už o půlnoci vysadil někde na menší autobusové stanici a že prý je konečná. To jsem mu samozřejmě nerozuměl, ale domyslel jsem si, co tím myslí. Byl jsem na malém nádraží, ale můj autobus nikde. Ptal jsem se, ale všude mi řekli, že mám čekat. Nikdo mi nerozuměl, ani já jim, no pěkně to začíná. Kolem půl jedné jsem z místního hlášení slyšel Canakkale a běžel přes stanoviště a uviděl můj bus. Tak jsem to přeci našel, ale byly to pěkné nervy. V autobuse jsem seděl vedle staršího pána, takže jsem si moc nepokecal, ale ono to ani nebylo nutné. Byl jsem tak unaven, že jsem brzy za Istanbulem usnul.
Kolem třetí ráno jsme zastavili na jednom odpočívadle, kde nám ohlásili pauzu. Samozřejmě, že jsem nerozuměl, jen jsem to tušil a jelikož jsem nerozuměl, kolik času máme, tak jsem ihned po návratu z toalety opět sedl do autobusu. Kolem šesté ráno náš autobus dorazil do Canakkale. Město bylo mrtvé, já ospalý a jen jsem doufal, že mě už ráno ubytují v hostelu, který jsem měl rezervovaný. Po menších potížích s orientací ve městě jsem brzy našel svůj hostel. Recepční byl docela milý, ale moc mě nepotěšil. Měl jsem rezervovaný jednolůžkový pokoj, ale místo bylo jen šestilůžkovém a snídaně nebyla v ceně. Raději jsem se ani moc nerozčiloval, protože to v těchto zemích nemá cenu. Vzal jsem, co mi bylo nabídnuto a šel se ubytovat. Trochu jsem si ještě zchrupnul a o půl desáté vyrazil do Tróji. Hostel sice nabízel skupinovou prohlídku, ale celý výjezd stál 30€. To se mi zdálo trochu moc, a tak jsem se rozhodl podniknout výpravu na vlastní pěst.
Vyšel jsem směr město a po půl hodině chůze jsem hravě našel malé nádraží, odkud odjíždějí malé dodávky. Systém veřejné dopravy v Turecku na venkově funguje pomocí těchto dodávek pro cca 10 osob. Je to rychlé, levné a efektivní. Došel jsem k jedné dodávce a zeptal se, kdy jede nejbližší dodávka k Tróje. Řidič mi řekl, že za půl hodiny a oznámil mi také, že to stojí 4 turecké liry. Ještě že jsem uměl turecky počítat do deseti, to pak člověk se lépe dorozumí. Cesta uběhla rychle a již za chvíli jsem byl u brány komplexu zapsaného na seznamu UNESCO. Vstup byl docela drahý, 15 lir, což je 7,5 euro.
Bylo právě poledne a ukrutné vedro, kolem 37C a já si to pochodoval v komplexu jedné z nejvýznamnějších bitev antiky. Celý komplex mě trochu zklamal, není zde k vidění nic zvláštního, je to jen lákadlo pro turisty. Proto po hodině odcházím a čekám půlhodiny ještě na dodávku zpět do města. Tam nakupuji v supermarketu pozdní oběd a jdu do hostelu si zchrupnout. Nedaří se mi však usnout, protože je hrozné vedro a nefunguje klimatizace. Kvečeru už jdu jen do internetové kavárny a večer se procházím sám po kolonádě, kde si dávám večeři a rovněž neodolám super chutnající zmrzlině. Kolem půlnoci jdu spát.
Následující den, čtvrtek 6. srpna, se budím kolem osmé, jdu na snídani, tentokrát do vedlejšího hotelu, kde platím 5 lir. Ještě se jen tak procházím a odpočívám. Kolem poledne vyrážím opět se všemi věcmi na autobusové nádraží, odkud odjíždějí dálkové autobusy. Dnes mám namířeno do Izmiru, města na jihozápadě Turecka, kde žije moje kamarádka Birnur s rodinou. Čekám a čekám a autobus nikde. Tentokrát čekám na autobus společnosti Metro. Už bylo půl druhé, kdy můj bus odjížděl a já začal být nervózní. Najednou slyším někoho turecky křičet Metrobus Izmir a něco co jsem nerozuměl. Zpozorněl jsem a byl jsem nahnán do malého mikrobusu se všemi kufry, to si můžete představit, jak to vypadalo. Autobus nás dovezl k přístavu, to znamená opět zpět k mému hostelu. No super! Dozvěděl jsem se, že bus bude asi 40 min zpožděn, ale servis byl super. Ihned nám přinesli vodu a občerstvení, takže čekání rychle uběhlo.
Konečně kolem 14:15 přijel bus, my se nalodili a vyrazili směrem Izmir. Čekala mne 330 km cesta, kterou jsme měli urazit za 6,5 hodiny. Cesta byla velice nudná, celou dobu jsem si četl. Zásadně se v tureckém busu sedí podle pohlaví. Pokud člověk cestuje sám a je muž, nikdy nesedí vedle ženy. Během cesty chodí stevard s vodou a cukrovinkami a každou chvíli přijde s citrónovou dezinfekcí na ruce. To se mi líbí a později si jednu lahvičku rovněž kupuji. Na cestě autobus zastavuje na přestávku, dávám si ayran a konečně kolem osmé opravdu přijíždíme do Izmiru na Otogar, tedy autobusové nádraží.
Tam mě vyzvedává Birnur a její přátelé. Jedeme do města na večeři, dáváme si rybu, která je skvěla. Domů přijedeme až kolem jedenácté, kde už na mě čekají její rodiče a sestra. Jsou velice milí. Jediný, kdo komunikuje anglicky je máma, ale ostatní se velice snaží a já taky se chlubím a trochu mluvím turecky, ale moje slovní zásoba je velice chartná, až na dobrý den nebo děkuji a číslovky nic moc neumím. Po krátkém představení jdu spát, protože zítra nás čeká perný den.
