V pátek 7. srpna jsem si užíval u Egejského moře a už následující den odjel zpět do Istanbulu vlakem nádhernou krajinou. Také jsem poprvé zažil opět po roce plavbu plachetnicí a opravdu turecký způsob života. Večer pak následovala vynikající večeře u mých hostitelů rodiny mé kamarádky Birnur. Co jsem do detailů zažil najdete v tomto článku.
Ráno jsme vstali a grandiózně se nasnídali, už ani nevím, co jsme všechno jedli, ale bylo to moc dobré a dost mě to zasytilo, takže na jídlo jsem pak dlouho neměl ani pomyšlení. Už kolem půl deváté vyšli z baráku, žár z asfaltových silnic již stoupal, teplota se již blížila ke 30C v půl deváté ráno. Já, Birnur a její sestra, které jsem musel být asi dost sympatický, když na mne pořád koukala 
Došli jsme na stanici MHD, čekali na autobus, který samozřejmě přijel pěkně narvaný. No jo, nemůžu se divit, byla ranní špička. Jeli jsme asi 15 min a vystoupili na menším autobusovém stanovišti, odkud odjížděly autobusy do 90-ti kilometrů vzdáleného přímořského letoviska Cesme u Egejského moře. Cesta trvala asi hodinu a tam již na nás čekali další kamarádi, takže nás bylo celkem asi sedm. Procházeli se po městě a nakonec se nalodili na plachetnici plující na vzdálené ostrůvky. Na palubě jsme si roztáhli ručníky a z reproduktorů se už na nás valila hlasitá turecká moderní hudba. V ceně 20 lir byl i oběd, vybral jsem si rybu a musím uznat, že byla znamenitá.
Celý den jsme proplouvali kolem různých ostrůvků, vždy u několika zastavili, kde byl čas na koupání v průzračné, ač hluboké a docela studené a hodně slané vodě. Bylo to však dobře, aspoň se člověk trochu ochladil, protože ten den opět bylo asi 35C. Kapitán musel dávat velice dobrý pozor, aby nevjel do řeckých vod, protože řecké ostrůvky nebyly až tak moc vzdálené. Na zpáteční cestě se konala soutěž v břišních tancích, což bylo dost zajímavé, ale já jsem naštěstí působil jen jako pozorovatel.
Asi kolem šesté večer jsme opět přijeli zpět do Cesme, rozloučili jsme se a vydali se domů do Izmiru. Tam už na nás čekala rodina a vskutku nezapomenutelná večeře. Velice mi chutnal obzvlášť plněný lilek, ale na tabuli bylo také mnoho dalších pokrmů. Vysílen jsme šel kolem jedenácté spát.
V sobotu 8. srpna jsem se vzbudil a po snídani vyrazil s Birnur do města. Nejprve jsme zamířili ke slavným pouličním hodinám, dále do čtvrti plné krámků, kde má i malý krámek otec a hlava rodiny. Tatínek Birnur byl tak laskav, že nás doprovázel po čtvrti a pomáhal mi vybrat věci, koupil jsem olivový olej a nějaké řetízky a jiné předměty. Kolem jedné jsme již s Birnur odjeli metrem směrem k hlavní vlakové stanici.
Vlak přesně v 14:15 odjel směr Bandarma. Seděl jsem ve velice čistých a pohodlných vagónech typu Pullman. Kéž by na takový standard jednou dosáhli i České dráhy. Ceny vlaků jsou až směšně nízké vůči autobusům. Samozřejmostí je i občerstvení, které si můžete zakoupit. Moje cesta do Istanbulu nebyla přímo. Vlak jel jen do Bandarmy, kam jsem dojel v osm hodin večer. Hodinu a půl jsem měl čas, a tak jsem si zašel na tradiční kebap a ayran. Zbytek cesty jsem absolvoval na rychlolodi plující přes Marmarské moře. Celé moře jsme přepluli za dvě hodiny a už v 23:30 jsem doplul do přístaviště v Istanbulu.
Byla noc a toho jsem se velice bál, a tak si najal raději taxi. Ihned mě zverboval jeden chlap, ale když jsem viděl, že nemá oficiální taxík, tak jsem odmítl a šel k oficiálnímu, ale oni se na mne asi domluvili, a tak oficiální byl mnohem dražší než ten chlap, a tak to risknul. Peníze jsem už skoro žádné neměl, a tak jsem si řekl, něco zkusíš a uvidíš. Naštěstí se nic nedělo, zaplatil jsem 20 lir, trochu přemrštěné, ale o půlnoci byl již na hostelu, dal si sprchu a šel spát.
