V neděli 9. a pondělí 10. srpna se o mojí společnost staralo město ležící podél Bosporu, město s 21 milióny obyvatel včetně aglomerace a plné historických památek a skvostů. Opravdu všem doporučuji návštěvu tohoto nádherného města. Neměl jsem sice dost času na všechny památky, ale těch 1,5 dní jsem opravdu využil do sytosti. Jaký byl můj program se můžete dočíst v tomto článku.
V neděli jsem se probudil kolem osmé, šel se osprchovat a zamířil na snídani, která se podávala na terase s výhledem na Marmarské moře. To byla ta jedna z nejnádhernějších a nejchutnějších snídaní v mém životě. Jen škoda, že jsem tehdy cestoval sám. Během snídaně jsem se rozpovídal s jedním Američanem, ale každý jsme měli jiné plány, a tak jsem vyrazil do města sám. Bydlel jsem ve čtvrti Sultanahmnet, kde se nachází rovněž většina památek, které stojí za vidění. Moje první zastávka byl palác Topkapi, kde sídlila sultánova rodina za dob Osmanské říše. Vstup je dosti drahý, 20 lir a žádné studentské slevy, ale doporučuji všem. Určitě prý lepší než Hagia Sophia. Na doporučení svých přátel jsem vstup do této památky neabsolvoval a zaměřil se na jiné zajímavosti. Po prohlídce Topkapi jsem zamířil do jedněch z místních bister na malý oběd. Po obědě jsem si koupil žeton a počkal na místní tramvaj, kterou jsem si ihned zamiloval. Abyste mohli tramvaj použít, musíte si koupit žeton, ten vhodit do turniketu, takže podobný systém jako v metru v mnoha evropských zemích, ale jen systém je nadzemí, to znamená, že zastávka je ze všech stran oplocena. Je sice možné se dostat na ostrůvek přes koleje, ale to si nikdo tady nedovolí.
Tramvaj mě sveze na konečnou Kabatas, odkud jdu pěšky k paláci Dolmabahce. Tam si vystojím hodinovou frontu, ale výsledek stojí za to. Vstup je pro studenty jen 1 liru, což je 95% sleva na dospělý tarif a to mi také velice vyhovuje. Celý palác je rozdělen do dvou částí a dokonce navštívím i pokoj, kde v roce 1935 zemřel první prezident Turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk, podle něhož je rovněž pojmenováno místní mezinárodní letiště. Po prohlídce paláce pokračuji pěšky dále na východ do čtvrti Besiktas. Je to mnohem rychlejší než autobusem, protože místní doprava je velice zablokovaná. Docházím až k mostu spojující Asii a Evropu a nastupuji na autobus zpátky na Taksimské náměstí.
To se mi daří a po hodinovém popojíždění v zácpě se konečně dostávám na Taksim Square, kde nasedám do historické tramvaje směr Tünel. Pak již kolem Galatasarayské věže dolů k přístavu Eminomü. To se však už začíná stmívat a já něco malého zakousknu. Je skoro půl deváté, do hostelu se mi ještě nechce, a tak si kupuji žeton a nastupuji do tramvaje směr Zeytinburnu. Tam opět nastupuji směr zpátky a vozím se sem a tam. Za cenu jednoho žetona dvě jízdy. Pak ještě posedím v kavárně Starbucks a kolem půlnoci jdu spát.
V pondělí 10. srpna mi už moc času nezbývá. Letadlo letí v 16:25, to znamená, že kolem jedné musím vyrazit z hostelu na letiště. Dopoledne ještě stíhám navštívit Grand Bazaar, což je tradiční tržnice s tureckým zbožím. Nemám v úmyslu nic kupovat, vše je předraženo, všechno co jsem chtěl, jsem koupil v Izmiru. Ještě něco obědvám a už se vydávám na letiště. Cesta proběhla bez jakýchkoliv problémů a moje letadlo také odletává včas. V 18:00 jsem opět v Praze a to po 12 dnech strávených v Turecku.
Moje dovolená byla opravdu nezapomenutelná a hlavně nebyla nudná. První čtyři dny jsem měl spíše vzdělávací část v hotelu se spoustu mých vrstevníků, poté jsem se již vydal cestovat sám. Navštívil města jako Istanbul či Izmir, zažil lekci historie v Tróji a rovněž nezapomněl si užít tu pravou letní pohodu – koupání v Egejském moři v Cesme. Rovněž bydlel dvě noci u turecké rodiny a ochutnal tradiční turecká jídla. Zemi nepoznáte zavření v hotelu, ale pokud vyjdete ven, naskytne se vám svět plný překvapení ale také silných zážitků. Viva Turkïye!!!
