Ve středu 3. března pokračoval třetím dílem speciál Otázek Václava Moravce, tentokrát z Pardubického kraje. Pozorný divák si mohl všimnout, že velké strany (ČSSD a ODS) utrpěly zatím největší ztráty v historii a na straně druhé malé strany bodují. Je navždy tatam doba, kdy ODS a ČSSD překračovaly 30% hranici volebních preferencí? Tento článek se snaží analyzovat, co může české politice dát a naopak vzít stranická pestrost v Poslanecké sněmovně. Je opravdu doba volit malé strany?

Podle preferencí dvou nezávislých agentur by první místo v Pardubickém kraji obsadila ČSSD s 26%, druhá ODS 21%, třetí komunisté skoro s 12%, třetí TOP 09 s 10%, dále Věci veřejné s 8,8%, KDU-ČSL a Strana zelených s 6%. Musíme však tento průzkum brát s velkou rezervou, protože průzkumy jak víme nejsou realita, ale zase nemůžeme říci, že to nic neznamená, protože 1000 občanů v rámci jednoho kraje už je dost velké číslo, standardně se dělají průzkumy na tisíci lidech z celé republiky. Co tyto čísla nám říkají?

Za prvé, i když se velké strany předbíhají v nápadech, jak oslovit voliče, mají tučné rozpočty na nákladné kampaně a vzájemně se prohlašují, že oni jediné jsou schopny vyvést republiku z krize, zoufale dál pokračuje jejich pád. Vzpomeňme na jejich vrchol, volby 2006. Volby, které sice skončily patem, ale zaznamenaly největší preference v historii České republiky. 32%, výsledek, který dříve v pohodě stačil na volební vítězství, poslal sociální demokracii do opozice. Situace dosud nevídaná. ODS předčila v roce 2006 všechny rekordy, ani za doby jejich otce zakladatele Václava Klause, nikdy nedosahala takových výsledků. To, co předvedl v roce Topolánek, bylo famózní. Lidé opravdu věřili, že dluhy se musí řešit a musí se zavést nákladné reformy. ODS dostala skoro 36% (v Praze skoro 48%), ale na většinovou vládu to nestačilo a to díky změně volebního zákona z dílny Klause a Zemana. ODS se sama chytla do vlastní pasti. Další období už bylo jen trápení, ale které nemohlo skončit nejlépe, když na druhé straně stál uražený a nikdy neústupný Paroubek. I když ODS reformy opravdu myslela dobře, nedokázala jejich nutnost u občanů obhájit a sama se zdiskreditovala, když se začala před normálními občany “zavírat” do luxusních jachet a vil.

Dnes, preference ODS jsou na 20%, druhá nejhorší prognóza v historii ODS (jen v roce 1998 některé průzkumy ODS předpovídaly jen 12%). ODS se stále dostává do větších potíží (viz kauza Opencard) a pokud ČSSD vyhraje volby, jako že je to velmi pravděpodobné, nevyhraje z toho důvodu, že by ji lidé věřili, že je schopna pomocí svých populistických slibů vyvést zemi z krize, ale pouze bude těžit z absolutní neschopnosti a rozhádanosti ODS. Pokud si sečteme procenta preferencí, jednoduše zjistíme, že nejvíce voličů ODS uteklo do TOP 09 a VV.

Pokud se blíže podíváme na ČSSD zjistíme, že největší úspěchy jsou už také pryč. V roce 2006, jak už bylo řečeno, strana dokázala získat přes 30% hlasů ve volbách a to po 8 letech vládnutí, to je prostě neuvěřitelné. Vrcholem byly zřejmě krajské volby v roce 2008, kdy sociální demokracie získala všech 13 hejtmanství na základě populistického slibu zrušení zdravotnických poplatků, které nejsou vůbec v kompetencích kraje.

Pokud by všech 7 stran uspělo a dostalo se do Sněmovny, co by to pro náš politický systém znamenalo. Za prvé, definitivní potvrzení ztráty důvěry ve velké strany, které by se musely nad sebou zamyslet a buď změnit styl svého politického chování nebo by pokračovaly v pádu a mohlo by někdy i možné, že by ztratily dominantní postavení. Český stranický systém je poměrně dost stabilní, pokud ho porovnáme s Polskem či Slovenskem, ale nelze vyloučit, že někdy se prostě stane, že hlavní strany se v očích voličů definitivně tak znelíbí, že skončí či se transformují v jinou stranu. Podobně vznikla strana SMER na Slovensku nebo Právo a spravedlnost nebo i Občanská platforma, které jsou dnes nejúspěšnější strany na Slovensku a Polsku. Není to vyloučené i tady, ale v nejbližších čtyř letech to ještě nehrozí. Volby 2010 mohou být jen začátkem konce těchto stran.

Za druhé, spousta malých stran by musela voličům dokázat, že to se změnami opravdu myslí vážně a že jsou schopny se spojit a změny provést. Strana zelených to se změnami v roce 06 myslela vážně, ale s 6 poslanci prostě nic nezmohla a účastí ve vládě, kam vlastně musela, se nalomila její struktura a důvěryhodnost u voličů. Teď by to mohlo být jiné. Pokud by se spojili VV, SZ, KDU-ČSL a TOP 09 (nemyslím teď nutně na vládní úrovni) tak by mohly společně vnést do Sněmovny nové pracovní postupy, politické myšlení a konečně zavést trochu té politické kultury. Zatím vždy v historii vstupovala jen jedna nová strana a v malém počtu, tady by strany mohly být dvě a v nemalém množství mandátů!

Za třetí, mohlo by se ale stát, že pokud by do Sněmovny vstoupilo třeba 7 stran a ODS a ČSSD by držely 120 nebo více mandátů (ústavní většina), tak tyto dvě velké strany buď z neschopnosti sestavit většinovou ideologickou vládní koalici nebo neochotě ji sestavit (znamenalo by to výrazné kompromisy v koaliční smlouvě a zastínění lídrovské role jedné strany) by se mohly rozhodnout pro velkou koalici nebo opoziční smlouvu. Není rovněž vyloučené, že by se rozhodly pro změnu volebního zákona na většinový volební systém a rozpuštění Sněmovny podle článku 35 odstavce 2, který byl do ústavy přidán loni v září, kdy se strany snažily vyvolat mimořádné volby. Vše by odůvodňovaly velkém množstvím stran ve Sněmovně a roztříštěností politického spektra. To by ale byla rezignace na výsledky voleb a znamenalo by to snahu zajistit si moc jinými prostředky. Změna volebního zákona může ale nastat i za předpokladu, že by do Sněmovny vstoupilo jen 5 stran, jak je doteď zvykem. Zde by však velké strany těžko hledaly nějaké zdůvodnění.

To jsou však jen moje spekulace, ale nic není vyloučené. Vše záleží na voličích, volby 2010 budou zřejmě zlomové. Bude pokračovat pád preferencí velkých stran nebo dvě velké strany jako minule dokonale využijí poslední dny kampaně, kdy získaly nejvíce voličů a pošlou čísla z průzkumů k ledu?

Zdroj obrázků: ct24.cz

Je výběr lídrů do studia spravedlivý?

Začněme u způsobu, pomocí kterého jsou zváni do studia zástupci politických stran. Ti jsou vybíráni na základě dvou “nezávislých” sociologických průzkumů agentur SCaC a STEM. Nemůžu opravdu hodnotit, zda provedený výzkum byl opravdu nezávislý, ale vzorek 935 občanů Karlovarského kraje už je docela vysoké a reprezentativní číslo. Podle těchto průzkumů by vítězem voleb v Karlovarském kraji byla ČSSD s 26%, dále následuje ODS s 21%, KSČM 15%, TOP 09 s 10% a Věci veřejné s 8% preferencí. Strana zelených získala 4% a KDU-ČSL pouze 2%. Do studia byli pozváni lídři, jejichž strany překročily 5%, což znamená prvních pět. Již ve středu odpoledne SZ a KDU-ČSL si stěžovaly ČT, že by měla zohledňovat raději celorepublikové průzkumy a ne regionální, protože takto může ČT ovlivnit výsledek voleb tím, že vyvolá dojem, že ta či ona strana do Sněmovny patří či ne. ČT se ohradila, že regionální systém je logičtější a že pokračuje pouze v tradici z roku 2006. Potvrzení systému z roku 2006 zopakoval i na začátku pořadu Moravec. Můžeme se škodolibě zasmát těm malým stranám, že dříve, když preference měly a byly pozvány, tak neprotestovaly a teď když nemají, tak jen pláčou nad rozlitým mlékem a mohou si za to samy. Ono je ale potřeba vidět i druhou stranu mince. ČT tak trochu neříká pravdu. Letošní systém vybírání lídrů do pořadu je jiný než v roce 2006. Tehdy opravdu platila celorepubliková čísla. Mohu to doložit např. na pořadu Otázky V. Moravce speciál z Libereckého kraje vysílaného 13. dubna 2006. Všichni si můžete najít v sekci i-vysílání na stránkách ČT, že tehdy byl ve studiu i kandidát za KDU-ČSL Jaromír Drábek, který v regionálním průzkumu dostal pouze 3,4%! Je tedy systém vybírání lídrů do pořadu spravedlivé a může volby ovlivnit?

Já se domnívám, že trochu opravdu ano. Vzpomeňme na leden 2006, kdy o Straně zelených ještě nikdo moc nevěděl. V únoru 06 byl zveřejněn průzkum, kde SZ poprvé přeskočila 5% a už se s úspěchem vezla. Od té doby se zúčastnila všech Otázek speciál a jednu dobu to vypadalo až na 10%. Jen díky drtivému předvolebnímu finiši dvou velkých stran nakonec získala “jen” 6,29%. Podobné to může být se stranou Věci veřejné. Jeden průzkum, který nemusí být docela reprezentativní, umístí VV na 8%, i když tato strana doteď v jen jediném překročila 5%. Lidé se toho chytnou a psychologická hra začíná. Lidé začínají věřit, že je tady alternativa, která má šanci dostat se do Sněmovny a postupně ji v průzkumech volí. Ta pak získává reálnou podporu a nabaluje další voliče, ale úvodní “úspěch” nemusí být vždy pravdivý. Naopak u stran SZ a KDU-ČSL to působí opačně. To, že strana v nejmenším kraji nedosáhla 5%, nic neznamená. Avšak psychologicky pro lidi to znamená dost. Už těmto stranám nevěří a v dalších průzkumech ji nepodpoří, i když původně plánovali a podpora se propadá a strana se ocitá v začarovaném kruhu.

Poslanci za ODS a ČSSD se ztrapnili

Dost ale teoretizování. Pojďme k samotné diskusi. Já byl osobně velmi zklamán názory dvou největších stran. ČSSD zastupoval poslanec Jaroslav Fiala a ODS poslanec Miloš Patera. Oba poslanci se proti sobě ani moc nevymezovali, skoro to vypadalo, že už se připravuje velká koalice.Patera a Fiala se doslova ztrapnili v očích diváků, když na dotaz jednoho z přítomných, proč ODS spolu s ČSSD se v karlovarském zastupitelstvu zdržely hlasování ohledně kauzy “karlovarská losovačka” (podivné výběrové řízení, kde jeden člen města tahal správný lístek z osudí tak dlouho, až to bylo divné). Patera tvrdil, že o této kauze vůbec nevěděl. Prý nemůže vědět, co se děje v každém komunálu. To je sice pravda, ale ta kauza byla tak veřejně známá, že to panu poslanci ujít nemohlo a přeci poslanci jsou voleni v regionech, o kterých by měli mít přehled a mají na to vyhrazené poslanecké týdny. Patera mne dorazil, když řekl, že mu jako poslancovi a občanovi karlovarská losovačka “mírně” vadila. To už bylo dost.

Pan Fiala se zase na stejnou otázku snažil celou věc zamluvit a argumentoval, že zastupitelé KV byli o celé věci detailně informováni, kauza byla veřejně známa, a tak aby se nezdržovali, protože bylo nutné projednávat další materiál, tak se zdrželi. No kocourkov. Každý si mohl tak udělat obrázek, jak to tito politici s námi myslí. Nevěřil jsem jim ani dobrý den. Pan poslanec v jiné části pořadu horoval za podporu malým a středním podnikatelům, kteří jsou hlavními zaměstnavateli. Hlásal, že ČSSD má v programu podporu pro tyto lidi, ale ve skutečnosti si protiřečil, protože ČSSD zatím chce jen zvyšovat výdaje a brát na to chce zvýšením daní a to malým a středním podnikatelům moc nepomůže, ba naopak.

Středeční diskuse mě dost zklamala, ale ještě bude 13 dalších. Je potřeba vždycky číst politikům mezi řádky, protože jinak to jsou bláboly, ale to jistě každý z nás ví. Snad příští týden z Libereckého kraje to bude lepší a uvidíme třeba i šest stran ve studiu.

Zdroj obrázků: www.ct24.cz

Autobus či vlak?

V uplynulém měsíci lednu jsme byli svědky každý týden sněhových kalamit. Ano, tato zima je určitě výjimečná a množstvím sněhu převyšuje ostatní zimy. Minulé tuhé zimy jsme byli často svědky slavných provolání ze strany Českých drah, že v případě sněhové kalamity je určitě výhodnější a spolehlivější přesednout z autobusu na vlaky. Letos se toto opakovalo, ale ve skutečnosti cestující na tom spíše prodělal než vydělal.

Vezmeme si příklad trasy Brno – Praha. Je to jeden z nejvytíženějších železničních koridorů v naší republice. Zatímco cestující, který vybral autobus zaplatí za cestu v průměru 180 Kč, ve vlaku to je 260 Kč. Ano, to tak bývá, že jsou vlaky dražší, nejinak je tomu i jinde v Evropě. Ale jinde v Evropě si člověk jedoucí ve vlaku připlatí za lepší služby. Vlak je často spojen s pohodlím, přesností a spolehlivostí a gastronomickými službami až na místo. Bohužel v ČR tomu je přesně opačně. Některé autobusové společnosti u nás jezdí na mnohem vyšším standardu a vlaky zase naopak pěkně pokulhávají.

Pojďme se podívat přesně na situaci, do které jsem se dostal. Poslední týden v lednu jsem cestoval do Brna. Napadlo samozřejmě všude hodně sněhu, ale ten den nesněžilo, takže se železničáři nemohli vymlouvat na zapadané výhybky. Ano, tuto situaci nezlehčuji, jsem si vědom, že v případě velkých sněhových kalamit je opravdu těžké udržet dopravu v jízdním řádu. Tak zatímco v kritických dnech průměrné zpoždění autobusů směřující do Prahy bylo 45 min, vlaky měly standardní zpoždění přes hodinu a dokonce byl i vlak s 270 min zpožděním.

Služby “na úrovni”

Teď ale něco blíže k mé cestě. Měl jsem namířeno do Brna s pravidelným odjezdem z pražského hlavního nádraží v 17:39, do Brna jsme měli dorazit v 20:22. Byl to mezinárodní spoj EC, tedy vlak vyšší kvality, jedoucí z Německa až do Vídně. Spoj přijel na hlavní nádraží přesně na čas a to v 17:27. V čase pravidelného odjezdu jsme se však nepohnuli z místa a nic se nedělo ani 10 min po pravidelném odjezdu. Seděl jsem ve vlaku s moderním rozhlasem, ale posádka nebyla schopná cestující informovat o tom, co se děje. To je bohužel u Českých drah stále normální. Hrají si na moderní firmu, ale služby na úrovni není v mezinárodních vlacích není schopna poskytovat. A tak sami cestující chodili ven z vlaku a koukali na informační tabuli, kde stále naskakovalo zpoždění až na 45 min.

Když jsme se konečně v 18:25 hnuli z místa, tak několik minut po startu již nás moderní rozhlas informoval o situaci. Pozdě, ale přeci. Bohužel pán asi do rozhlasu ještě nemluvil, protože to nebyly souvislé věty. Anglicky už pak něco jen zašišlal a doslova řekl, “omlouvám se zpoždění za 50 min.” Chápu, že pro starší lidi je naučit se anglicky a německy velice obtížné, ale tento pán dle hlasu mezi ně nepatřil. Když jsem se dozvěděl, že tento vlak mimořádné zastaví ještě v Přelouči a dalších malých stanicích na Svitavsku, protože nahrazuje zrušený R do Brna, tak už jsem tomu nechtěl ani věřit. Chudáci třeba cestující, kteří jeli z Berlína do Vídně, to si museli připadat jako v nějakém regionálním spěšném vlaku.

Odškodnění je “jistá věc”

V Pardubicích jsem přestoupil do vlaku jedoucího o hodinu později podle jízdního řádu. Ten jel již přesně a personál byl velice ochotný. Věděl jsem, že kdysi fungovalo to, že pokud vlak vyšší kvality (EC, IC) dorazil do vaší stanice o 60 a více minut opožděn, měli jste nárok na odškodnění. Ptal jsem se ho tedy, zda já mám na něj nárok. Byl velice ochotný a za několik minut mi vysvětlil celou věc. Nárok na odškodnění ve vnitrostátní přepravě (vyjma vlaků Pendolino)cestující vůbec nemá. České dráhy měly sice již 3. prosince 2009 přistoupit k evropskému nařízení při cestování na železnici, ale České dráhy se rozhodly účinnost odložit o dalších pět let a to kvůli stavebním pracím. Ano, u nás se stále staví, ale nevěřím, že bude někdy dostavěno a jsem zvědav, jak dlouho se ještě na to budou vymlouvat. Ano, železniční infrastruktura v Německu a u nás se prostě nedá srovnávat, ale přesto i v Německu se stále staví a v Rakousku je to podobné.

Jediná šance, jak dostat část peněz zpátky je mít mezinárodní jízdenku. Tam odškodnění existuje a vyplácí se až od zpoždění 60 nebo 120 minut. Vše se ale řídí vnitřními směrnicemi, který obyčejný cestující nemá možnost vidět. Sám pan průvodčí mi o nich jen poreferoval, ukázat mi je nemohl. Řekl mi, že i pak je možnost odškodnění je velmi malá, protože směrnice vypočítají tisíce příkladů, na které se odškodnění nevztahuje. Patří tam samozřejmě různé přírodní kalamity, ale i povětrnostní podmínky, na které to lze uhrát snad téměř vždycky. Tak asi máme smůlu!

Bohužel jsem se opět potvrdil, že ČD opravdu znamená “Času dost”. Bohužel na opravdový rozvoj železniční infrastruktury není v České republice silnější politická vůle. Stát cpe do modernizace koridorů stovky miliard korun, ale výsledkem budou tratě s nejvyšší povolenou rychlostí 166km/h, což je málo. V Německu už se jezdí i 330km/h a v Rakousku 230km/h rovněž není problém. Pokud chceme, aby železniční doprava opravdu konkurovala té autobusové, musíme změnit celou koncepci. Železnice je stále jedna z nejvíce environmentálních a nejbezpečnějších způsobů dopravy. Budoucnost dopravy je na kolejích a to si uvědomuje i Severní Amerika, kde se začíná stavět první vysokorychlostní koridor na tomto kontinentě. Bohužel u nás politici neumějí koukat do budoucnosti a slepě nechávají téct miliardy do kilometrů silnic.

První fotka je německý rychlovlak ICE směřující z Frankfurtu do Bruselu. Druhý je rakouský IC směřující do Vídně.

V neděli jsem se probudil kolem osmé, šel se osprchovat a zamířil na snídani, která se podávala na terase s výhledem na Marmarské moře. To byla ta jedna z nejnádhernějších a nejchutnějších snídaní v mém životě. Jen škoda, že jsem tehdy cestoval sám. Během snídaně jsem se rozpovídal s jedním Američanem, ale každý jsme měli jiné plány, a tak jsem vyrazil do města sám. Bydlel jsem ve čtvrti Sultanahmnet, kde se nachází rovněž většina památek, které stojí za vidění. Moje první zastávka byl palác Topkapi, kde sídlila sultánova rodina za dob Osmanské říše. Vstup je dosti drahý, 20 lir a žádné studentské slevy, ale doporučuji všem. Určitě prý lepší než Hagia Sophia. Na doporučení svých přátel jsem vstup do této památky neabsolvoval a zaměřil se na jiné zajímavosti. Po prohlídce Topkapi jsem zamířil do jedněch z místních bister na malý oběd. Po obědě jsem si koupil žeton a počkal na místní tramvaj, kterou jsem si ihned zamiloval. Abyste mohli tramvaj použít, musíte si koupit žeton, ten vhodit do turniketu, takže podobný systém jako v metru v mnoha evropských zemích, ale jen systém je nadzemí, to znamená, že zastávka je ze všech stran oplocena. Je sice možné se dostat na ostrůvek přes koleje, ale to si nikdo tady nedovolí.

Tramvaj mě sveze na konečnou Kabatas, odkud jdu pěšky k paláci Dolmabahce. Tam si vystojím hodinovou frontu, ale výsledek stojí za to. Vstup je pro studenty jen 1 liru, což je 95% sleva na dospělý tarif a to mi také velice vyhovuje. Celý palác je rozdělen do dvou částí a dokonce navštívím i pokoj, kde v roce 1935 zemřel první prezident Turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk, podle něhož je rovněž pojmenováno místní mezinárodní letiště. Po prohlídce paláce pokračuji pěšky dále na východ do čtvrti Besiktas. Je to mnohem rychlejší než autobusem, protože místní doprava je velice zablokovaná. Docházím až k mostu spojující Asii a Evropu a nastupuji na autobus zpátky na Taksimské náměstí.

To se mi daří a po hodinovém popojíždění v zácpě se konečně dostávám na Taksim Square, kde nasedám do historické tramvaje směr Tünel. Pak již kolem Galatasarayské věže dolů k přístavu Eminomü. To se však už začíná stmívat a já něco malého zakousknu. Je skoro půl deváté, do hostelu se mi ještě nechce, a tak si kupuji žeton a nastupuji do tramvaje směr Zeytinburnu. Tam opět nastupuji směr zpátky a vozím se sem a tam. Za cenu jednoho žetona dvě jízdy. Pak ještě posedím v kavárně Starbucks a kolem půlnoci jdu spát.

V pondělí 10. srpna mi už moc času nezbývá. Letadlo letí v 16:25, to znamená, že kolem jedné musím vyrazit z hostelu na letiště. Dopoledne ještě stíhám navštívit Grand Bazaar, což je tradiční tržnice s tureckým zbožím. Nemám v úmyslu nic kupovat, vše je předraženo, všechno co jsem chtěl, jsem koupil v Izmiru. Ještě něco obědvám a už se vydávám na letiště. Cesta proběhla bez jakýchkoliv problémů a moje letadlo také odletává včas. V 18:00 jsem opět v Praze a to po 12 dnech strávených v Turecku.

Moje dovolená byla opravdu nezapomenutelná a hlavně nebyla nudná. První čtyři dny jsem měl spíše vzdělávací část v hotelu se spoustu mých vrstevníků, poté jsem se již vydal cestovat sám. Navštívil města jako Istanbul či Izmir, zažil lekci historie v Tróji a rovněž nezapomněl si užít tu pravou letní pohodu – koupání v Egejském moři v Cesme. Rovněž bydlel dvě noci u turecké rodiny a ochutnal tradiční turecká jídla. Zemi nepoznáte zavření v hotelu, ale pokud vyjdete ven, naskytne se vám svět plný překvapení ale také silných zážitků. Viva Turkïye!!!

Ráno jsme vstali a grandiózně se nasnídali, už ani nevím, co jsme všechno jedli, ale bylo to moc dobré a dost mě to zasytilo, takže na jídlo jsem pak dlouho neměl ani pomyšlení. Už kolem půl deváté vyšli z baráku, žár z asfaltových silnic již stoupal, teplota se již blížila ke 30C v půl deváté ráno. Já, Birnur a její sestra, které jsem musel být asi dost sympatický, když na mne pořád koukala

Došli jsme na stanici MHD, čekali na autobus, který samozřejmě přijel pěkně narvaný. No jo, nemůžu se divit, byla ranní špička. Jeli jsme asi 15 min a vystoupili na menším autobusovém stanovišti, odkud odjížděly autobusy do 90-ti kilometrů vzdáleného přímořského letoviska Cesme u Egejského moře. Cesta trvala asi hodinu a tam již na nás čekali další kamarádi, takže nás bylo celkem asi sedm. Procházeli se po městě a nakonec se nalodili na plachetnici plující na vzdálené ostrůvky. Na palubě jsme si roztáhli ručníky a z reproduktorů se už na nás valila hlasitá turecká moderní hudba. V ceně 20 lir byl i oběd, vybral jsem si rybu a musím uznat, že byla znamenitá.

Celý den jsme proplouvali kolem různých ostrůvků, vždy u několika zastavili, kde byl čas na koupání v průzračné, ač hluboké a docela studené a hodně slané vodě. Bylo to však dobře, aspoň se člověk trochu ochladil, protože ten den opět bylo asi 35C. Kapitán musel dávat velice dobrý pozor, aby nevjel do řeckých vod, protože řecké ostrůvky nebyly až tak moc vzdálené. Na zpáteční cestě se konala soutěž v břišních tancích, což bylo dost zajímavé, ale já jsem naštěstí působil jen jako pozorovatel.

Asi kolem šesté večer jsme opět přijeli zpět do Cesme, rozloučili jsme se a vydali se domů do Izmiru. Tam už na nás čekala rodina a vskutku nezapomenutelná večeře. Velice mi chutnal obzvlášť plněný lilek, ale na tabuli bylo také mnoho dalších pokrmů. Vysílen jsme šel kolem jedenácté spát.

V sobotu 8. srpna jsem se vzbudil a po snídani vyrazil s Birnur do města. Nejprve jsme zamířili ke slavným pouličním hodinám, dále do čtvrti plné krámků, kde má i malý krámek otec a hlava rodiny. Tatínek Birnur byl tak laskav, že nás doprovázel po čtvrti a pomáhal mi vybrat věci, koupil jsem olivový olej a nějaké řetízky a jiné předměty. Kolem jedné jsme již s Birnur odjeli metrem směrem k hlavní vlakové stanici.

Vlak přesně v 14:15 odjel směr Bandarma. Seděl jsem ve velice čistých a pohodlných vagónech typu Pullman. Kéž by na takový standard jednou dosáhli i České dráhy. Ceny vlaků jsou až směšně nízké vůči autobusům. Samozřejmostí je i občerstvení, které si můžete zakoupit. Moje cesta do Istanbulu nebyla přímo. Vlak jel jen do Bandarmy, kam jsem dojel v osm hodin večer. Hodinu a půl jsem měl čas, a tak jsem si zašel na tradiční kebap a ayran. Zbytek cesty jsem absolvoval na rychlolodi plující přes Marmarské moře. Celé moře jsme přepluli za dvě hodiny a už v 23:30 jsem doplul do přístaviště v Istanbulu.

Byla noc a toho jsem se velice bál, a tak si najal raději taxi. Ihned mě zverboval jeden chlap, ale když jsem viděl, že nemá oficiální taxík, tak jsem odmítl a šel k oficiálnímu, ale oni se na mne asi domluvili, a tak oficiální byl mnohem dražší než ten chlap, a tak to risknul. Peníze jsem už skoro žádné neměl, a tak jsem si řekl, něco zkusíš a uvidíš. Naštěstí se nic nedělo, zaplatil jsem 20 lir, trochu přemrštěné, ale o půlnoci byl již na hostelu, dal si sprchu a šel spát.

Z Legend Hotelu nás v úterý odvezli do města a poté se nalodili na loď, která nás vezla po Bosporu směrem na jih až do centra Istanbulu na Eninönu. Byla to nádherná plavba – vidět nádherné paláce, plout pod velkými mosty spojující Evropu s Asií a k tomu sluníčko. Prostě nádhera. Asi po hodině plavby jsme dorazili do cíle a začala odpolední prohlídka města. Ono bylo přes 31C a to člověk moc chodit nemůže. Přesto jsme zamířili směr na západ podél nové tramvajové trati a rozhodli se navštívit podzemní palác, kterému se říkalo Cisterna. Bylo to velice působivé. Komplex byl velice starý a spadal jistě do římských dob. Jak název napovídá, skladovala se v tomto paláci voda.

Po prohlídce paláce jsme zašli na oběd do jedné místní restaurace. V tom vedru jsem neměl moc hlad, a tak jsem si dal polévku a pak už jen pečivo a ayran, což je místní jogurtový nápoj, který se nejčastěji pije s kebapem. Po obědě jsme zavítali do známé Modré mešity, která je sice nejznámější, ale ne největší. Má však 6 minaretů, což bylo v té době stejně jako podobná mešita v Mecce. Tam, kdy se to dozvěděli, tak se rozzlobili, jak je možné, že si někdo dovolil mít stejný počet minaretů, a tak přistavěli sedmý. Do mešity jsem se dostal i v kraťasech, ženy to měly těžší. Kdo však chtěl dovnitř, měl možnost zapůjčení kusů látky, která překryla partie, které byly nežádoucí. V pět hodin jsme si již vyzvedli naše zavazadla a já odjel tramvají směr Taksim, kde jsem se měl setkat s kamarádem Attilou. Nejprve jsem si měl koupit žeton za 1,5 YTL (což bylo asi 75 eurocentů), ten jsem pak vložil do zařízení u turniketu a ten mi umožnil vstoupit na nástupiště. Tramvaje jsou tady dost plné a to jsou pěkně dlouhé a jezdí po 5min, takže když má člověk nějaké ty kufry, tak se tam ani nemusí dostat. Dojel jsem až na konečnou Kabatas a přestoupil na podzemní lanovku, která mě dovezla na Taksim. Tam  mě už čekal Atilla. Zašli jsme do jedné restaurace poblíž náměstí, popovídali a kolem půl desáté zašli ještě na jedno pivo. Původně jsem se měl ještě týž večer setkat s mými přáteli ze summer summitu, ale časově se to nedalo stihnout. O to větší překvapení mě čekalo, když jsme s Attilou zamířili do jedné hospůdky a já je tam objevil. Asi nemusím říkat, kolik restaurací je v Istanbulu.

Ještě jedna věc mě zaujala. Na konci července schválili v Turecku antikuřácký zákon. Ano, to je ten, který čeští zákonodárci ne a ne schválit. V Turecku kouří mnohem více lidí než u nás a zákonodárci se přesto nebojí skládat účty voličům. Mnoho Turků neví, jak to bude vypadat. Teď v létě to neřeší, protože jdou ven na zahrádku nebo spousta restaurací má několik pater a to poslední je vždy volně pod oblohou, kde se kouřit smí. Tak uvidíme, co udělá zima s tureckými kuřáky.

V 23:30 mě Atilla zavedl na Taksim, kde mě posadil do autobusu společnosti Kamil Koc, který mě měl odvézt na autobusové nádraží. Bylo štěstí, že mě Atilla koupil jízdenky v předstihu, protože vše bylo plné. Bylo zrovna před začátkem ramadánu a to chce v Turecku cestovat každý. Autobus do Canakkale odjížděl v 01:00. Čekalo mě překvapení, když mě řidič už o půlnoci vysadil někde na menší autobusové stanici a že prý je konečná. To jsem mu samozřejmě nerozuměl, ale domyslel jsem si, co tím myslí. Byl jsem na malém nádraží, ale můj autobus nikde. Ptal jsem se, ale všude mi řekli, že mám čekat. Nikdo mi nerozuměl, ani já jim, no pěkně to začíná. Kolem půl jedné jsem z místního hlášení slyšel Canakkale a běžel přes stanoviště a uviděl můj bus. Tak jsem to přeci našel, ale byly to pěkné nervy. V autobuse jsem seděl vedle staršího pána, takže jsem si moc nepokecal, ale ono to ani nebylo nutné. Byl jsem tak unaven, že jsem brzy za Istanbulem usnul.

Kolem třetí ráno jsme zastavili na jednom odpočívadle, kde nám ohlásili pauzu. Samozřejmě, že jsem nerozuměl, jen jsem to tušil a jelikož jsem nerozuměl, kolik času máme, tak jsem ihned po návratu z toalety opět sedl do autobusu. Kolem šesté ráno náš autobus dorazil do Canakkale. Město bylo mrtvé, já ospalý a jen jsem doufal, že mě už ráno ubytují v hostelu, který jsem měl rezervovaný. Po menších potížích s orientací ve městě jsem brzy našel svůj hostel. Recepční byl docela milý, ale moc mě nepotěšil. Měl jsem rezervovaný jednolůžkový pokoj, ale místo bylo jen šestilůžkovém a snídaně nebyla v ceně. Raději jsem se ani moc nerozčiloval, protože to v těchto zemích nemá cenu. Vzal jsem, co mi bylo nabídnuto a šel se ubytovat. Trochu jsem si ještě zchrupnul a o půl desáté vyrazil do Tróji. Hostel sice nabízel skupinovou prohlídku, ale celý výjezd stál 30€. To se mi zdálo trochu moc, a tak jsem se rozhodl podniknout výpravu na vlastní pěst.

Vyšel jsem směr město a po půl hodině chůze jsem hravě našel malé nádraží, odkud odjíždějí malé dodávky. Systém veřejné dopravy v Turecku na venkově funguje pomocí těchto dodávek pro cca 10 osob. Je to rychlé, levné a efektivní. Došel jsem k jedné dodávce a zeptal se, kdy jede nejbližší dodávka k Tróje. Řidič mi řekl, že za půl hodiny a oznámil mi také, že to stojí 4 turecké liry. Ještě že jsem uměl turecky počítat do deseti, to pak člověk se lépe dorozumí. Cesta uběhla rychle a již za chvíli jsem byl u brány komplexu zapsaného na seznamu UNESCO. Vstup byl docela drahý, 15 lir, což je 7,5 euro.

Bylo právě poledne a ukrutné vedro, kolem 37C a já si to pochodoval v komplexu jedné z nejvýznamnějších bitev antiky. Celý komplex mě trochu zklamal, není zde k vidění nic zvláštního, je to jen lákadlo pro turisty. Proto po hodině odcházím a čekám půlhodiny ještě na dodávku zpět do města. Tam nakupuji v supermarketu pozdní oběd a jdu do hostelu si zchrupnout.  Nedaří se mi však usnout, protože je hrozné vedro a nefunguje klimatizace. Kvečeru už jdu jen do internetové kavárny a večer se procházím sám po kolonádě, kde si dávám večeři a rovněž neodolám super chutnající zmrzlině. Kolem půlnoci jdu spát.

Následující den, čtvrtek 6. srpna, se budím kolem osmé, jdu na snídani, tentokrát do vedlejšího hotelu, kde platím 5 lir. Ještě se jen tak procházím a odpočívám. Kolem poledne vyrážím opět se všemi věcmi na autobusové nádraží, odkud odjíždějí dálkové autobusy. Dnes mám namířeno do Izmiru, města na jihozápadě Turecka, kde žije moje kamarádka Birnur s rodinou. Čekám a čekám a autobus nikde. Tentokrát čekám na autobus společnosti Metro. Už bylo půl druhé, kdy můj bus odjížděl a já začal být nervózní. Najednou slyším někoho turecky křičet Metrobus Izmir a něco co jsem nerozuměl. Zpozorněl jsem a byl jsem nahnán do malého mikrobusu se všemi kufry, to si můžete představit, jak to vypadalo. Autobus nás dovezl k přístavu, to znamená opět zpět k mému hostelu. No super! Dozvěděl jsem se, že bus bude asi 40 min zpožděn, ale servis byl super. Ihned nám přinesli vodu a občerstvení, takže čekání rychle uběhlo.

Konečně kolem 14:15 přijel bus, my se nalodili a vyrazili směrem Izmir. Čekala mne 330 km cesta, kterou jsme měli urazit za 6,5 hodiny. Cesta byla velice nudná, celou dobu jsem si četl. Zásadně se v tureckém busu sedí podle pohlaví. Pokud člověk cestuje sám a je muž, nikdy nesedí vedle ženy. Během cesty chodí stevard s vodou a cukrovinkami a každou chvíli přijde s citrónovou dezinfekcí na ruce. To se mi líbí a později si jednu lahvičku rovněž kupuji. Na cestě autobus zastavuje na přestávku, dávám si ayran a konečně kolem osmé opravdu přijíždíme do Izmiru na Otogar, tedy autobusové nádraží.

Tam mě vyzvedává Birnur a její přátelé. Jedeme do města na večeři, dáváme si rybu, která je skvěla. Domů přijedeme až kolem jedenácté, kde už na mě čekají její rodiče a sestra. Jsou velice milí. Jediný, kdo komunikuje anglicky je máma, ale ostatní se velice snaží a já taky se chlubím a trochu mluvím turecky, ale moje slovní zásoba je velice chartná, až na dobrý den nebo děkuji a číslovky nic moc neumím. Po krátkém představení jdu spát, protože zítra nás čeká perný den.

Dne 30. července jsem se ráno vydal autobusem do Prahy a poté metrem na letiště. Do odbavovací haly jsem se dostavil poměrně brzy, a tak jsem měl ještě čas na šálek kávy u Starbucksu. Letadlo Českých aerolinií směr Istanbul Atatürk letiště mělo odstartovat v 12:05, ale velký provoz nad střední Evropou náš start posunul zhruba o půl hodinu. To ale nevadilo, protože letové řády s mírným zpožděním počítají, a tak přílet do Istanbulu proběh na čas. Na pasové kontrole jsem pozdravil “merhaba”, ukázal svůj pas a pasový úředník mi pas orazítkoval a já vstoupil do Turecka.

Co jsem věděl o této zemi předtím? Ani moc ne. Samozřejmě spoustu geografických údajů, které o zemi nic moc neřeknou, ale jací jsou zdejší lidé jsem moc nevěděl. V Antverpách jsem poznal Birnur a Atillu, byli to moc přátelští a milí lidé, a tak jsem doufal, že ostatní budou podobní. Ihned po opuštění zavazadlového prostoru jsem kontaktoval jednu AFS dobrovolnici, která mě zavedla k ostatním účastníkům summer summitu. Všichni jsme čekali na bus, který by nás dovezl do hotelu. Dočkali jsme se ho asi kolem páté, nastoupili a těšili, že už brzy budeme na místě. To jsme se ale přepočítali. Zrovna začala odpolední dopravní špička v 15-ti miliónovém Istanbulu a trvalo celé tři hodiny než jsme ho projeli ze západu až na východ. Cestou jsme zdolali most a já byl poprvé v Asii.

Náš hotel se jmenoval Legend Polonezkoy a byl to takový příjemný hotel. Nebyl přepychový, ale to taky vůbec nebylo potřeba, byl nadstandardní k tomu, abychom tam se mohli pět dní vzdělávat.

Summer summit dobrovolníků AFS se konal už podruhé, po Francii převezlo žezlo Turecko. Během pěti dnů jsme měli možnost se zúčastnit několika workshopů na různá témata, večer se vždy konal v duchu zábavy. Jeden den jsme dokonce dělali projekt pro místní komunitu. Celkem 250 účastníků z celé Evropy, ale i např. Jižní Afriky se rozdělilo do sedmi skupin. Každá skupina se věnovala něčemu jinému. Jedna malovala obrazy, druhá fotila, třetí byla v místní sklárně a já např. maloval tradiční tureckou technikou na kachličky. Výtvory jsme pak předali místní komunitě. K tomu každý účastník si měl přivézt nějakou hračku a tu jsme věnovali místnímu sirotčinci. Myslím si, že akce se podařila a měla úspěch. Až do úterý 4. srpna jsme zůstali v místním hotelu. Poslední večer se rozloučili a v úterý někdo již odcestoval domů a někdo (jako třeba já) měl před sebou cestování. Jaké to bylo a co jsem navštívil pojednávají další články.

Integrované systémy, které umožňují cestovat cestujícímu na jednu jízdenku více dopravními prostředky, běžně fungují už několik let v západní Evropě. V České republice to rovněž není žádná novinka – vzpomeňme např. Pražskou integrovanou dopravu (PID), Integrovaný systém Jihomoravského kraje (IDS JMK) či Ostravský dopravní integrovaný systém (ODIS). Myšlenka je to určitě dobrá. Má motivovat občany k využívání veřejné dopravy a zastavit nárůst používání individuální přepravy. Tím, že cestující dojíždění bude mít jednodušší a může si vybrat dopravní prostředek, je motivován nechat auto doma.

I v Libereckém kraji na to postupně přišli, že bez integrovaného systému to nejde. Pracovalo se na tom dost dlouho, ale k obyčejným občanům moc informací nedorazilo. Jak už to v Česku bývá, všechny projekty, které znamenají doslova revoluci, se šijí výhradně horkou jehlou. Rychlost realizace doslova má vykompenzovat ztráty let, kdy projekt byl pouze na papíře a úředníci nebyli schopni ho efektivně uvést do provozu. A tak se stalo, že dne 5. května hejtman LK podepsal vyhlášku, pomocí které se 1. července zavádí IDOL. Již 18. května se rozběhl pilotní projekt, kde si měli lidé vyzkoušet budoucí realitu v praxi.

Určitě bych tvůrcům křivdil, kdybych řekl, že informovanost byla nulová, ale daleko od toho nebylo. Sám jsem navštívil internetové stránky, které byly sice dobře graficky zpracované, ale informace byly nepřehledně rozdělené. Často se stávalo, že důležité věci nebyly popsány vůbec nebo je bylo těžké najít. Všude se psalo, že si budeme kupovat jízdenky elektronicky, ale už nebylo napsané jak. Prostě zmatek. Myslím, že výstižné je, když napíšu že na stránkách Dopravního podniku Liberce (DPML), který je jeden z hlavních dopravců IDOLu, se informace o zavedení IDOLU objevily až 2. července.

Když jsem 4. července dorazil do Liberce, tak IDOL už několik dní platil. Postupně jsem četbou na internetu konečně pochopil, jak systém funguje, ale stále mi spousta věcí bylo nejasných. Asi největší problém je s cestováním Liberec – Jablonec. Nově se za zmíněnou relaci platí 20Kč. Dříve byli Liberečáci zvyklí, že cestovali zadarmo na průkazku, teď už Jablonec je jiná zóna, takže se mělo platit. Nikdo ale nevěděl, zda majitelé těchto karet mají platit 20 Kč anebo stačí jen jízdenka na zónu Jablonec. Systém se tvářil tak, že bychom asi měli platit tu dvacku, ale rozřešila to paní na informacích, která mi prozradila, že po dobu výluky mohu jezdit do Jablonce zadarmo, pokud mám předplatné na zónu Liberec. Tato informace nikde oficiálně nefiguruje, a tak jsem se zeptal ještě druhého nezávislého zdroje, který mi to potvrdil. Je to sice hezké, že to máme do konce září zadarmo, ale to už nikdo nikomu neřekne. Aby náhodou DPML neměl menší tržby, a tak využívá zmatenosti lidí z nového systému a vesele inkasuje peníze od majitelů předplatních jízdenek pro zónu Liberec dál.

Systém jako takový je dobře vymyšlený. Na vaši osobní bezkontaktní kartu si nahrajete elektronickou jízdenku, která tak platí na více dopravních prostředků. Pokud třeba jedete z Frýdlantu do liberecké nemocnice, tak už si nemusíte kupovat lístek na tramvaj, vše máte v ceně jízdenky do zóny Liberec. To samé platí pro držitele předplatného pro Liberec. Ti nově mohou používat i osobní a spěšné vlaky na území města. To znamená, že se můžete svézt z hlavního nádraží až do Proseče, Pilínkova, Machnína či Krásné Studánky a nezaplatíte nic navíc. Sám to zkouším a 16. července nastupuji do osobního vlaku do Vesce. Paní průvodčí ihned když vidí, že mám IDOL kartu řekne, že je zvědavá, zda to bude fungovat. Samozřejmě mi oznamuje, že to nefunguje. Čtečka ukazuje chybu. Nemám ani papírek potvrzující zakoupení měsíční karty, který u sebe nosit nemusím, ale teď by se hodil. Paní průvodčí je hodná a nemusím nic platit. Říká, že od začátku července to ještě nefungovalo. Takže pokud bych si nahrál na tu moji kartu nějakou jízdenku, tak by to asi ještě nedopadlo dobře.

A to jsem ještě nemluvil o nových označovačích v libereckých tramvajích a autobusech, pomocí kterých by si měl ideální cestující kupovat elektronické jízdenky. Ještě ani jednou jsem nikoho neviděl, že by si to kupoval. Návod na použití je vyvěšen jen v některých autobusech, a tak většina raději použije staré papírové jízdenky.

Ano, změna je to veliká a určitě to chce čas, než se lidé naučí nový systém používat. Systém je určitě krokem kupředu v cestování v Libereckém kraji, ale pokud není dostatečně vysvětlen a připraven, tak ztrácí smysl. Lidé prostě za tak krátkou dobu nepochopí tak složitý, ale pro ně výhodný systém. Když se k tomu ještě přidá nefunkčnost ve vlacích, tak se jen každý usměje, že zavádět tak složitý systém za necelé dva měsíce je nezodpovědnost. Trocha více informační kampaně by neškodila. Pevně však věřím, že lidé se systém využívat naučí. Mohlo by tak ubýt aut a zlepšit se dopravní situace v kraji.

Zdroj obrázku: http://www.busportal.cz/images/stories/2009/6347_idol.jpg

Poslední dny v Antverpách byly dost hektické, takže času bylo pomálu psát články na tento blog. Asi nejdůležitější bylo, že se mi podařilo úspěšně absolvovat všechny zkoušky. Bylo to sice o fous, ale všech 24 kreditů nakonec mi bylo přiznáno. Největším překvapením bylo, že se mi nejlépe povedl předmět, který se vyučoval v holandštině.

Poslední dny v Antverpách pak už byly skoro stejné. Každý den někdo odjížděl, takže každý večer se konaly rozlučky, což bylo dost smutné. Když už se konala třeba pátá za jeden týden, měl toho člověk opravdu už dost. Konečně v sobotu dne 4. července jsem se vydal domů i já a to mezi posledními.

Teď malé hodnocení. Určitě nejde na pár řádcích zhodnotit celý půl rok, který jsem strávil v Antverpách. Určitě nelituju toho, že jsem tam byl. Získal jsem spoustu zkušeností, které jsou dnes k nezaplacení.

Erasmus ale není studijní pobyt, ale spíše kulturní. Studium nebylo zase až tak těžké a nemohu říct, že bych si odnášel nějaké větší studijní poznatky. Potkal jsem ale supr lidi, který snad ještě někdy uvidím.  Být Erasmus studentem na rok si ale představit neumím. Jsem zvyklý si čas plánovat a mít zaplněné poslední místečko v diáři a život Erasmáka je prostě úplně jiný. Vstávání kolem poledne, do postele se dostanete třeba až kolem třetí a to nemusíte být někde pryč. Máte jiný režim a prostě neusnete. Vstávat se vám nechce, protože nemáte důvod proč. Nikdo na vás nečeká, nic nemusíte! Zdá se to jako ideální život, ale mě ten život rychle přešel.

Jak už jsem napsal ve svých článcích o Belgii, je to země plná kontrastů, která určitě stojí za návštěvu. Doufám, že jsem vám za těch 6 měsíců alespoň trochu osvětlil belgický způsob života. Díky všem, co moje příspěvky četli a taky i dík těm, co sem třeba jen nakoukli a nic nepřečetli, protože vše se cení. Po návratu z Belgie se budu snažit komentovat věci a dění v ČR a ve světě.

Volební kampaň

Ale pěkně popořádku. Ještě než jsem mohl vyrazit k volebním urnám, musela proběhnout tzv. volební kampaň. Ta je na rozdíl od ČR trochu jiná. Abych byl upřímný, tak nevím, jak ji hodnotit. Belgičtí politologové ji hodnotili jako nejdrsnější, ale já ji skoro nezaregistroval. Podobně jako v ČR, tak i v Belgii používají tyto volby k domácím tématům. Možná je omlouvá, že společně s volbami do EP volili Belgičané také regionální parlamenty, což jsou možná důležitější volby než federální. Tím, že nemám televizi a tisk čtu velice málo, tak na mě kampaň moc nedolehla. Zapomeňte na nějaké předvolební mítinky. Vajíčková aféra však překvapivě doputovala i sem a to když v pátek před volbami v jedné vesnici ležící oficiálně na vlámském území zasáhlo vejce místního kandidáta Damiena Thiéryho. Vejce hodili zástupci krajně pravicové strany Vlámský zájem hlásající samostatnost Vlámska. Bylo to z důvodu, že zde Thiéry chtěl vylepit volební plakáty ve francouzštině. Plakáty povolil soud, ale to se nelíbilo radikálům, kteří si přinesli transparenty hlásající hesla jako: Tady se mluví holandsky apod.

Žádného z politiků jsem však živě mezi lidmi neviděl a to mi přijde moc škoda. Byly však světlé výjimky a to, když v neděli v parku ke mě přišla jedna paní z sociálně-liberální strany s letáčkem. Tato strana je však ve Vlámsku marginální a má kolem 1% voličů a to možná také svědčí o tom, že politici mezi lidi opravdu moc nechodí. Asi jedinou a nejvýraznější složkou kampaně, které nikdo neušel byly letáky stran do poštovních schránek a hlavně volební plakáty v ulicích. Skoro na každém náměstí jste mohli vidět plakátovací plochy, které se neustále měnily, protože v noci najížděli “stranická auta” a přelepovali jiné kandidáty těmi svými.

Boj za volební právo

Když mi v dubnu přišel dopis oznamující potvrzení registrace a slavnostně sdělující, že mohu volit do EP a podepsán dokonce primátorem Antverp, byl jsem si už jistý, že volit mohu. To však by nebyla Belgie, aby se něco v té byrokratické mašinérii nepokazilo. Dva týdny před volbami jsem měl dostat do schránky tzv. “oproepingskaart”, což je karta sdělující adresu volební místnosti. Hlasovací lístky se zde nedostávají, protože v Antverpách se hlasuje elektronicky. Já však svoji kartu nedostal. Bylo mi to divné, a tak jsem se ve středu 3. června vypravil na můj oblíbený magistrát. Nejprve mě paní odkázala na vedlejší přepážku, kde jsem ani nemusel čekat, což mě příjemně překvapilo. Co mě překvapilo méně bylo sdělení té paní, že volit nemohu kvůli národnosti. Řekl jsem ji, že to je nedorozumění a ukázal jsem ji dopis potvrzující mé volební právo. Byla překvapená, a tak mě odkázala, abych si vzal pořadové číslo a čekal. To jsem také udělal a počkal si 20 minut. Paní u další přepážky jsem vysvětlil svůj problém a poté se paní ztratila do zadních kanceláří a já čekal. Asi po 10 minutách mi smutně oznámila, že mě zapomněli připojit do voličského seznamu. Tomu jsem opravdu nemohl uvěřit. V Belgie prostě nic nefunguje a bohužel musím to říct, ale je tady doslova bordel!

Paní se smutně a bezradně zeptala, zda opravdu chci volit a já ji odpověděl, že ano. Udělal jsem pro to už dost a nehodlal jsem se vzdát. Asi ji to hodně překvapilo, protože vypadala bezradně a zase odešla. Asi po 15 minutách přišla s nějakým pánem a řekla mi, že momentálně není řešení. To mi připadalo už hodně vtipné. Byla ale milá a ochotná a řekla, ať ji dám telefonní číslo a zítra se mě ozvou. Učinil jsem tak a opustil úřad. Okamžitě jsem se vystrašil, protože telefonovat holandsky neumím. Každý ví, že telefonovat v cizím jazyku je mnohem těžší než osobně tváří v tvář. Komunikovat na úřadě v holandštině jsem si už zvykl, možná mě tam už znají.

Ve čtvrtek 4. června zazvonil telefon a velice milý pán se zeptal, zda mám čas v pátek na úřad přijít. Řekl jsem, že ano a domluvili jsme si schůzku. Tak nakonec jsem to zvládl a rozuměl a neztrapnil jsem se. V pátek jsem došel na úřad, ani jsem nemusel čekat a pán mi přinesl moji kartu s volební místností. Poděkoval jsem a odešel. Tak jsem opět zvítězil nad belgickou byrokracií.

Volební den

V Belgii se tradičně volí v neděli a to od 8 do 15 hodin. Docela nepraktické, protože k volbám musí přijít všichni. U nás jsou voliči “rozmazlováni” dvěma dny a ještě nikdo nepřijde. V Belgii je účast povinná. Pokud je někdo v zahraničí nebo prostě nemůže, má možnost, aby odvolil za něj někdo s plnou mocí. To je docela zajímavé, protože i ten nejdůvěřivější přítel může hlasovat jinak než chcete a hlasování tak není tajné. V neděli 7. června tak bylo vyzváno celkem 7,7 miliónů Belgičanů k volbám. Nakonec účast dosáhla 89%, což je o něco méně než při minulých volbách. Ten, kdo nepřijde, riskuje pokutu, ale to se v praxi moc neděje. Před volbami dokonce vyšla anketa, že až 70% Belgičanů chodí k volbám rádi a že by chodili i kdyby byla účast nepovinná. Prostě k politické kultuře Belgie patří, že se lidé voleb účastní.

Vzbudil jsem se asi v 11 hodin a najednou jsem si uvědomil, že musím jít volit. Po obědě v půl jedné jsem se vydal do své volební místnosti. Nacházela se ve škole asi 8 minut chůze od svého bydliště. Venku nevisí ani belgická ani evropská vlajka. Vstoupím dovnitř a zatočím doleva, kde je moje volební místnost 3. U stolu sedí sympatická volební komise. Nebyly ani žádné problémy. Všechny doklady si ponechává a já dostávám bílou magnetickou kartu a mířím za plentu. Tam už na mě čekal počítač a elektronická tužka. Označil jsem tak stranu, kterou volím a mohl jsem vybrat tolik preferenčních hlasů, kolik jsem chtěl. Když jsem byl hotov, tak karta opět vyjela ze systému, vyšel jsem ven a vsunul kartu do speciální urny. Poté si došel pro mé doklady, dostal jsem razítko na moji kartu jako potvrzení účasti pro případnou kontrolu a šel jsem opět domů. Ani nebyly fronty. Na internetu jsem pak viděl fotky, kde lidé museli vystát nějakou tu frontu.

Volby v Belgii skončily a také můj boj za volební právo. Do Evropského parlamentu se pak můj kandidát dostal, ale volby tato strana nevyhrála. Proto jsem ale nehlasoval. Hlasoval jsem proto, abych mohl říct, že mám v EP svého zástupce.

Zdroj 1. obrázku: http://www.hbvl.be/imgpath/assets_img_gvl/2009/06/06/470616/kopie-vlaams-belang-militanten-bekogelen-damien-thiery-met-eieren-in-halle_5_460×0.jpg

Zdroj 6. obrázku: http://www.hln.be/static/FOTO/pe/4/10/7/large_401227.jpg

Zdroj 8. obrázku: http://cmp.roularta.be/cmdata/Images/site72/kanalen/technologie/technologie4/elektronischstemmen.jpg